"Nešťastná"

První ze takových starších povídek. Většina z nich bude poměrně krátká. Doufám, že i přesto bude mít nějaký ohlas. :)

„Jak jsem mohla být tak hloupá?“ vrčím sama na sebe a rázuju si to ze strany na stranu po obýváku. „Jak jsem mu vůbec mohla věřit?!“ zaječím nasupeně. Začne mi zvonit mobil. Hraje tam písnička, kterou složil. Naštvaně popadnu mobil a mám sto chutí jím mrštit o zeď, ale v poslední chvíli si všimnu, že mi volá šéf.

„Ano?... Dnes mám volno... Tak to je asi smůla... Přece jsme se o tom bavili... A kdo to je, že tak nutně musím přijít?... Fajn jsem tam za dvacet minut. A chci za to připlatit!“ zavrčím a položím hovor, aby mi šéf nemohl odporovat.

„Do prdele práce!“ kopnu do stolku s lampičkou, který stojí u nejbližší zdi, lampička spadne a roztříští se na malé kousky. Vezmu si mobil, klíče a peněženku a vyrážím. Za patnáct minut jsem v tetovacím salonu a stahuju si dlouhé, krvavě rudé, vlasy do ohonu.

„Tak kde je ten netvor, co mi kazí osobní volno?“ zeptám se jedovatě a nasadím si zástěru a gumové rukavice. Šéf ukáže směrem do tetovací místnosti.

A samozřejmě je tam on. Ten hajzl, kterého jsem včera vymazala ze svého života a vykopla ho ze svéhobytu. Silou vůle jsem se přinutila chovat se normálně.

„Co si přejete?“ zeptám se ho jako normálního zákazníka. Prohlíží si katalog a mračí se.

„Tuhle lebku na záda.“ ukáže. Okamžitě se dám do práce. Jedu to na etapy. Po každých dvaceti minutách si musí odpočinout, protože je hrozný cíťa. Zdržuje.

Jsem naštvaná. Když skončíme tak si vezmu peníze a vypadnu. Nechci tam být ani o vteřinu déle.

„Kam se tak hrneš?“ volá za mnou šéf.

„Opít se.“ zavrčím odpověď a pak zapadnu do nejbližšího klubu, který je po cestě ke mně domů. Je to klub poněkud zvláštní, všichni vypadají jako upíři.

„Co to bude slečinko?“ zeptá se mě chlápek, s bílýma čočkama, svlečenej do půl těla.

„Cokoliv, co mě rychle dostane do nálady.“ zašklebím se. Chlápek přede mě postaví sklenku s něčím, co vypadá jako krev. Chvilku si sklenku prohlížím a pak ji do sebe rychle naklopím. Rozpustím si vlasy a objednám si další. Chutná to dobře.

Po páté skleničce se dostávám do nálady.

„Máš fakt pěkný tělo. Jako dělaný pro nějaký složitý tetování.“ přemýšlím nahlas. Vidím, jak chytá mezi prsty pramínek mých vlasů a naklání se blíž ke mně.

„A ty se snad v takových věcech vyznáš?“ pošeptá mi těsně u ucha a zase se odtáhne.

„Vypadám snad jakože ne?“ slezu ze židle, otočím se k němu zády, vyhrnu triko a odhalím záda, která mám potetovaná odshora dolů. Slyším uznalé hvízdnutí.

„Mimo to jsem taky tatérka.“ stáhnu triko a sednu si zpět. Přede mnou se zjeví další sklenička.

„Tak to bys mi mohla poradit. Už dlouho chci nějaké tetování, ale nemůžu se rozhodnout.“ začne se usmívat. Přemýšlím jestli jsou ty upíří špičáky pravé nebo ne.

„To bych mohla. Ovšem jen v případě, že ti to pak budu také tetovat.“ poznamenám.

„To zní dobře.“ souhlasí okamžitě.

„Tak zítra zavolej na tohle číslo a domluv si termín.“ podávám mu vizitku. Dopiju poslední sklenku, zaplatím a odejdu. Jakmile přijdu domů padnu do postele a usnu. Ráno mě celkem bolí hlava, ale není to nic, co by nespravil paralen. Hned po probuzení se ke mně lísá moje kočka Lilith.

„Dobré ránko Lilith.“ podrbu zvíře pod bradou. Lilith mi pšíkne do obličeje. Její normální pozdrav. Někdo zazvoní. Jdu ke dveřím se sklenkou vody v ruce a jen ve spodním prádle. Otevřu dveře.

„Ahoj.“ zase on. Zabouchnu mu před nosem, vypnu zvonek a zvonění na mobilu. Vlezu do sprchy a zjistím, že někdo klepe.

Otevřu dveře a venku stojí dva policisté.

„Přejete si?“ zeptám se nevrle. Lilith začne na strážníky prskat.

„Tento muž nahlásil, že ho nechcete pustit do bytu.“ oznámí mi jeden ze strážníků.

„Nemá tady trvalé bydliště. Žádné věci a byt je můj. Ověřte si to. Nashle.“ zase zavřu. Celou hodinu se nic neděje, pak zase někdo zaklepe. Se zavrčením otevřu dveře a v nich stojí můj šéf. A netváří se zrovna vesele.

„Vedete s sebou armádu nebo tak něco?“ zavtipkuju.

„Byli u mě policajti. Prý máš nějakej problém.“ zavrčí.

„Já? To ten kretén má problém! Prostě jsem vyměnila zámky, protože tady není ani jedna jeho věc. Byt je psanej na mě a já jsem si ho celej zaplatila. A navíc tu nemá psaný ani trvalý bydliště a bude tady hrát nějaký divadýlko? Ne děkuju. Nežeru mu to.“ vysvětlím to šéfovi polopaticky.

„A máš na to nějakej důkaz?“ zeptá se chladně. Okamžitě mu ukážu všechny potřebný papíry. Pokývá hlavou.

„Nedáte si třeba kafe?“ navrhnu nakonec.

„Jo.“ přikývne a usadí se v křesle v obýváku. Donesu kafe a mlčky na sebe zíráme.

„Víš, že jsi hrozně fajn holka a já si tě vážím, ale na známosti bych ti vážně přál větší štěstí. Měla by ses už usadit a mít děti.“ řekne najednou. Málem mu to kafe naflušu do obličeje.

„Pardon. Cože?!“ civím na něj s otevřenou pusou.

„Měla by ses usadit a mít děti.“ zopakuje.

„Nechci.“ odseknu rychle a hypnotizuju šálek pohledem.
„Proč ne?“ podiví se šéf.

„Protože mám práci a život, co mě baví. Moc věcí by se tím změnilo a já změnu nechci.“ vysvětlím.

„Třeba by to byla změna k lepšímu.“ nadhodí.

„Dopil jste?“ zamračím se na něj.
„Ne.“ zastaví mě rázně.

„Prostě děti nechci. Nemám na chlapy štěstí a tím to pro mě končí.“ ukončím debatu, seberu mu hrnek a vyženu ho.

„Lilith, my si vystačíme samy, viď?“ začnu si povídat se svojí kočičkou, ale ta radši zmizí. Svezu se po zdi na zem a rozbrečím se.

Nikdy asi nepoznám štěstí.