4. Pocit prázdna

Hello everybody,

včera mi můj (asi jediný) čtenář řekl, že už jsem dlouho nic nepřidala a že nemá co číst, takže tady je drabble číslo 4 :)

Pocit prázdna

Pocity prázdna, tak důvěrně známé a stále nezvyklé. Jak je to dlouho, co jsem ho neviděla? Dvě hodiny? Možná víc. A přesto mám pocit, jakoby to bylo přinejmenším pár let. Snažím se svou mysl zabavit čtením, ale nedaří se mi to. Nedokážu se soustředit na text, na jeho význam ani na jeho psanou podobu. Každou chvíli hledám ztracený řádek aniž bych věděla, o co se jedná. Rozptylují mě myšlenky na včerejší den, na naši procházku a na ta tři slova, která mi způsobila chvilkovou zástavu srdce. Pořád dokola je slyším, přehrávají se mi v hlavě, jako písnička, u které je zapnuté opakování. A společně s tím mám před očima obraz jeho obličeje, usmívá se a já cítím, jak se znovu a znovu, stále dokola usmívám také. Je to, jakoby se mi jeho obličej vryl do paměti. A společně s tím vším mě najednou šálí další smysl. Cítím jeho vůni, i když není nikde poblíž. Připadám si jako omámená. Chci ho znovu vidět, chci ho držet za ruku, vnímat teplo jeho kůže, jakoby nic jiného neexistovalo. Protože, když jsem s ním, tak je to přesně takové. Jsem jako zavřená do malé bubliny, která se stává mým malým, vlastním světem, kde jsme jen my dva a nikdo jiný se tam nemůže dostat, ani kdyby se sebevíc snažil. Chci stát proti němu a stále se usmívat, pozorovat, jak si motá pramínek mých vlasů na prst nebo mě prsty jemně hladí po tváři a vytváří tak tenkou žhavou cestičku, chci ho objímat a nepustit, zhluboka se nadechovat jeho vůně a nechat celý svět, aby se se mnou točil. Chci s ním jen tak ležet v posteli a povídat si nebo se s ním dívat na jeho oblíbené filmy. Hrozně toužím po jeho blízkosti. Každá buňka v mém těle křičí, že mi schází a mě zbývá jen ten pocit prázdna, který se zaplňuje jen, když jsem s ním a mění se v nekonečný pocit štěstí.

Stále čekám na nějakou odezvu v komentářích ;)