drabble číslo 3 je tady.
Ani nevím, proč to sem furt dávám, když ten blog stejně nikdo nečte -_-"
Miluju
tě
Miluju
tě, miluju tě, miluju tě. Já tě prostě miluju! Přesně tohle
mi běželo v hlavě už několik dní, ale z myšlenek se nějak
nestávaly slova. Prostě jsem nemohla najít odvahu ta slova
vyslovit.
Tenhle
večer se zdál, jako každý jiný v poslední době. Společně
jsem se smáli, dělali hlouposti a bavili se o všem možném. Byla
jsem hrozně unavená, ale ona jakoby mi vléval do žil novou
energii, Došli jsme na Vyšehrad a já jsem si sedla a zídku.
Chvilku jsme si jen tak povídali, snažila jsem se zahřát jeho
studené ruce a pak to najednou řekl: „já tě miluju.“ Ta pouhá
tři slova způsobila, že se mi srdce na moment zastavilo a pak se
rozběhlo snad ještě rychleji. Už pár dní jsem mu to chtěla
říct, ale nějak jsem neměla odvahu, prostě to nějk nešlo, i
když v hlavě jsem to pořád dokola křičela, jakoby mě snad mohl
slyšet. Políbil mě aniž bych byla schopná donutit své hlasivky
k odpovědi. A potom jsem odpověděla. „Já tebe taky.“ Pak jsme
se oba začali usmívat jako pitomci. Pořád jsem se nemohla
uklidnit, tep jakoby se mi úplně splašil, jakobych dostala dávku
adrenalinu, nemohla jsem se přestat usmívat a i přesto, že byla
tma, svět se zdál najednou mnohem veselejší. Pomalu jsme se
začali přesouvat směrem k němu domů a já si zase vychutnávala
ty známe pocty štěstí, teplo jeho ruky a vůni. Když jsme došli
k němu domů, byli jsme nějací vyčerpaní, jen tak jsme se váleli
v jeho posteli, povídali jsme si a pomaličku začínali usínat.
Podívala jsem se kolik je hodin a zjistila, že budu muset jít
domů. Šel se mnou. Doprovodit mě. A když jsme se loučili, začal
mě znovu líbat, ale tentokrát to bylo trochu jiné, mnohem
vášnivější a hlubší. Vjel mi rukou do vlasů a mým tělem
projel mnohem silnější výboj než, zatím všechny, ostatní
výboje, které přicházeli ve vlnách, když mě líbal. Bylo to
hodně příjemné, i když od všech ostatních nesnáším, když
mi sahají na vlasy, od něj mi to nevadí, od je to dokonce
příjemné. Když jsme se pustili, opět se mi motala hlava, ale
opět to bylo to příjemné motání hlavy. Cítila jsem se jako v
jiném světě. Ve světě, kde existujeme jen my dva. Málem jsem
upadla, když jsem se otočila k mřížím, ale stihla jsem se včas
chytit, oba jsme se zasmáli, pak odešel a já byla tak omámená
pocitem štěstí, že jsem měla pocit, že je pořád se mnou.
S trochou štěstí se někdo dopracoval až sem a pokud ano tak vám děkuji za pozornost a zanechte komentář :)
Žádné komentáře:
Okomentovat