tady je druhá "povídka" ze sérii těch velmi krátkých "povídek"... :D
Budu je sem přidávat postupně mezitím, co píšu extrasupermocně dlouhou povídku, která se jmenuje "Návrat do života", ale to není důležité, protože zatím není jisté jestli ji vůbec někdy zveřejním :D
Přeji pěkné počtení :)
„Ovládni
se!“
Další
podzimní večer. Tentokrát je mi zima, odmítám jeho nabídku
kabátu a tvrdím, že za chvilku mi bude zase teplo. Už teď je mi
jasné, že mám zvýšenou teplotu. Dělám, co se dá, abych
zmírnila třes. Stojíme pod schody a povídáme si. Zase se začínám
litovat, ale tentokrát se nedokážu zastavit, najednou nejsem
schopná zhluboka se nadechnou, nasadit úsměv a změnit téma,
jakoby se nic nedělo. Prostě to nejde. Nemám daleko k pláči a
moje potřeba vybrečet se se ještě stupňuje s jeho pevným
objetím. Zavírám oči a konečně stavím hradby svým špatným
vzpomínkám, nechci v tom dál pokračovat. Uvědomuju si, že
sebelítost je k ničemu. Zhluboka se nadechnu a to je poslední díl
k uzavření toho všeho. Jeho vůně mě uklidňuje, dává mi pocit
bezpečí, pocit, že nic není tak špatné, jak se to může na
první pohled jevit, pocit, že se mi snad nikdy nic špatného
nestalo. Motá se mi hlava, ale to mi nevadí, je to svým způsobem
příjemné. Pustím ho a stoupnu si tak, abych na něj viděla,
měním téma. Ale potom už musím jít domů, vůbec se mi nechce,
protože když jsem s ním, tak žádné problémy a špatné pocity
neexistují, ale když se loučíme, tak mám pocit, že mi někdo
bere část mně samotné. Odchází a já mám sto chutí se jen
opřít o tu pitomou mříž, která mě dělí od schodů, které
vedou k bytu, kde mě čeká máma, která mě seřve, a začít
plakat. Pustit ty hráze, všechen ten smutek a vztek a bolest a
všechno to ze sebe vyplavit pod proudem slz. Nakonec se, ale
přemáhám, odemykám a znovu nosím masku klidu a radosti, která
neexistuje jen s ním. Když jsem s ním, tak se nemusím
přetvařovat.
Doufám, že jste si dobře početli a nezapomeňte zanechat svůj názor v komentářích :)
Žádné komentáře:
Okomentovat