5. Vnitřní boj

Hello everybody,

musím se upřímně přiznat, že jsem dlouho zvažovala, jestli ji sem mám vůbec dát, protože je psaná dost od srdce a opravdu dost odhaluje moje nitro v surové podobě, jak vypadalo v době, kdy jsem to psala. A abych byla upřímná...moc se toho nezměnilo... Ale tak, když u jsem s tím začala tak necouvnu!
Je tu drabble číslo 5 - Vnitřní boj
Přeji pěkné počtení a za případné překlepy se omlouvám, přeci jen jsem taky pouze člověk ;)

Vnitřní boj

Ležím na posteli a zírám do stropu, jakoby mi zrovna ten strop mohl dát odpovědi na moje nekonečné otázky. Cítím se jako pes, kterého právě zmlátil páníček za to, že mu zničil oblíbené bačkory. Mám pocit, že moje úsilí ve škole jde do kytek. Trávím tolik času mimo domov, že na nic jiného než na něj, školu, do které chodím jen proto, že musím, a práci mi další prostor nezbývá. Nestíhám se učit, ve škole se nesoustředím a prostě se mi teď všechno zdá nějakým způsobem jiné. Mám na sobě položené jeho tričko, které jsem mu dnes zabavila a zlehka vdechuji jeho vůni. Najednou se mi do očí derou slzy, celý týden mám pocit, že budu plakat a najednou je to tak blízko. Ale zrovna teď se nechci rozbrečet. Samota mě rve na kusy, ale já ji s obrovským úsilím přemáhám a snažím se na to nemyslet. Špatné pocity se na mě valí jako lavina. V hlavě si to tak můj mozek sám od sebe vizualizuje a po chvilce se podoba mění. V mé hlavě se střídají slova, která nejsou úplně veselá. Začíná mě pohlcovat pocit strachu a mé tělo se začíná samovolně třást. Pokouším se ze všech sil ten třes zastavit, tisknu si jeho tričko k obličeji v zoufalé naději, že mě to uklidní, že to ve mně vyvolá stejný pocit klidu a bezpečí, jako když jsem s ním, ale to je omyl. To, co mi schází je jeho pevné objetí. Slzy se mi kutálí po spáncích a já se nakonec vzdávám a nechávám tomu volný průběh. Vím, že už to potřebuji. Potřebuji upustit hráze, aspoň maličko a nakonec se rozhodnu, že se tomu nepodvolím. Nechci být slabá. Celý svůj život pracuju na tom, abych před lidmi vypadala silná. Aby si nemysleli, že mě jen tak dostanou na kolena. A náhle si uvědomuji, že se začínám otevírat. Že začínám otevírat své srdce, že ho nechávám poznat mé slabosti a věřím mu, že je nezneužije proti mně. To nové poznání způsobí nový třes a nový nával různorodých myšlenek, které přicházejí v mnohem větších vlnách a mnohem silnější. Pevně tisknu čelisti k sobě a snažím se uklidnit. A pak se v mé mysli ozve jedna jediná myšlenka, která všechny ostatní překřičí a najednou je v mé hlavě ticho. Ta myšlenka zní: „miluju ho a hrozně mi chybí“. Uvolňuji pevně zaťaté čelisti a spokojeně zavírám oči. Mám pocit, jakoby žádné špatné pocity ani nepřišly. Jsem najednou naprosto klidná a opět vidím jeho usměvavou tvář, která mi dává sílu stále bojovat proti té temnotě, která se skrývá v mém nitru a čeká na vhodnou příležitost, aby se mě mohla zmocnit a donutit mě opět uzavřít všechny cesty k mému srdci.

Jako vždy se aspoň pokuste zanechat svůj názor v komentářích, děkuji :) 

*uklání se*